Nucený tábor Marzahn
Již v roce 1934 plánovalo město Berlín výstavbu tábora, do kterého měli být násilně přesídleni Romové a Sintové. Krátce před olympijskými hrami v Berlíně v roce 1936 byl tento plán realizován. Důvodem byla snaha skoncovat s „cikánstvím a žebrotou“. Dne 16. července 1936 zatkla berlínská policie na základě příkazu „den pátrání po Cikánech“ (Landfahndungstag nach Zigeunern) přes 600 Sintů a Romů a deportovala je na „Rastplatz Marzahn“. Vznikl tak největší „cikánský tábor“ v Německé říši. Místo bylo obklopeno žumpami, hygienické podmínky byly katastrofální. Zadržené osoby byly umístěny ve starých karavanech. Úředníci svým bezohledným a násilným přístupem ještě více ztížili už tak nedůstojné životní podmínky v Marzahnu. Z pověření „Výzkumného centra pro rasovou hygienu a populační biologii“ (Rassenhygienische und bevölkerungsbiologische Forschungsstelle) zkoumali „rasoví výzkumníci“ Robert Ritter a Eva Justinová mimo jiné tamní Romy a Sinty a vypracovávali pseudovědecké „odborné posudky“, které rozhodovaly o nucené sterilizaci a vyvražďování těchto lidí. Z Marzahnu byli Romové a Sintové deportováni do koncentračních táborů.
Norimberské zákony z roku 1935
Norimberské zákony byly přijaty 15. září 1935 na říšském stranickém sjezdu NSDAP v Norimberku a v jejich důsledku dále zintenzivnilo pronásledování Židů v nacistickém státě. „Zákon o říšském občanství“ rozlišoval mezi státními a říšskými občany. Od této chvíle byli Židé pouze občany s omezenými politickými právy. První nařízení k „zákonu o říšském občanství“ definovalo, kdo je považován za „úplného Žida - Volljude“ a kdo za „míšence“ prvního nebo druhého stupně. Tato klasifikace byla rozhodující při deportaci Židů z Německa od podzimu 1941. „Zákon na ochranu německé krve a německé cti“ zakazoval manželské vztahy a pohlavní styk mezi Židy a „Ne-židy“ a formuloval trestný čin „rasového znesvěcení“. Ustanovení norimberských zákonů se vztahovala také na Sinty a Romy. Podle „zákona na ochranu krve“ by jim například mohlo být odepřeno právo uzavřít manželství. Byli také zbaveni volebního práva jako občané druhé kategorie. Norimberské zákony byly od června 1939 uplatňovány také v Protektorátu Čechy a Morava. Během druhé světové války byly v platnosti trvale a Spojenecká kontrolní rada je zrušila až po osvobození od nacismu.
Norimberské zákony z roku 1935
© United States Holocaust Memorial Museum Collection, 1935
Norimberské zákony byly přijaty 15. září 1935 na říšském stranickém sjezdu NSDAP v Norimberku a v jejich důsledku dále zintenzivnilo pronásledování Židů v nacistickém státě. „Zákon o říšském občanství“ rozlišoval mezi státními a říšskými občany. Od této chvíle byli Židé pouze občany s omezenými politickými právy. První nařízení k „zákonu o říšském občanství“ definovalo, kdo je považován za „úplného Žida - Volljude“ a kdo za „míšence“ prvního nebo druhého stupně. Tato klasifikace byla rozhodující při deportaci Židů z Německa od podzimu 1941. „Zákon na ochranu německé krve a německé cti“ zakazoval manželské vztahy a pohlavní styk mezi Židy a „Ne-židy“ a formuloval trestný čin „rasového znesvěcení“. Ustanovení norimberských zákonů se vztahovala také na Sinty a Romy. Podle „zákona na ochranu krve“ by jim například mohlo být odepřeno právo uzavřít manželství. Byli také zbaveni volebního práva jako občané druhé kategorie. Norimberské zákony byly od června 1939 uplatňovány také v Protektorátu Čechy a Morava. Během druhé světové války byly v platnosti trvale a Spojenecká kontrolní rada je zrušila až po osvobození od nacismu.
Norimberské zákony z roku 1935
© United States Holocaust Memorial Museum Collection, 1935
Výnos o „potírání cikánského zlořádu“ z roku 1938
Když byl v roce 1936 říšský vůdce SS Heinrich Himmler jmenován šéfem německé policie na říšském ministerstvu vnitra, založil Říšskou ústřednu pro boj s cikánským řáděním (Reichszentrale zur Bekämpfung des Zigeunerunwesens), která se v průběhu nacistické vlády podílela na masovém vyvražďování Romů a Sintů. V přímé spolupráci s Říšským kriminálním úřadem (Reichskriminalpolizeiamt) a Výzkumným střediskem pro rasovou hygienu (Rassenhygienische Forschungsstelle) vyhlásil Himmler 8. prosince 1938 v výnosu s názvem „potírání cikánského zlořádu“ tzv. „konečné řešení cikánské otázky [...] z podstaty této rasy“. Oběžník obsahoval pokyn místním policejním stanicím, aby zaregistrovaly všechny osoby, o nichž je známo, že jsou Cikáni nebo cikánští míšenci nebo že vedou kočovný život „po cikánsku“. Kromě toho se dotyčná osoba musela povinně podrobit rasově biologickému vyšetření pod dohledem odborníka ve vyšetřovně rasové hygieny.
Když byl v roce 1936 říšský vůdce SS Heinrich Himmler jmenován šéfem německé policie na říšském ministerstvu vnitra, založil Říšskou ústřednu pro boj s cikánským řáděním (Reichszentrale zur Bekämpfung des Zigeunerunwesens), která se v průběhu nacistické vlády podílela na masovém vyvražďování Romů a Sintů. V přímé spolupráci s Říšským kriminálním úřadem (Reichskriminalpolizeiamt) a Výzkumným střediskem pro rasovou hygienu (Rassenhygienische Forschungsstelle) vyhlásil Himmler 8. prosince 1938 v výnosu s názvem „potírání cikánského zlořádu“ tzv. „konečné řešení cikánské otázky [...] z podstaty této rasy“. Oběžník obsahoval pokyn místním policejním stanicím, aby zaregistrovaly všechny osoby, o nichž je známo, že jsou Cikáni nebo cikánští míšenci nebo že vedou kočovný život „po cikánsku“. Kromě toho se dotyčná osoba musela povinně podrobit rasově biologickému vyšetření pod dohledem odborníka ve vyšetřovně rasové hygieny.
Životopis: Robert Ritter
Robert Ritter, narozený v roce 1901 v Cáchách, byl nacionálněsocialistický rasový teoretik, který je dnes považován za hlavního strůjce a průkopníka nacistické genocidy Romů a Sintů. Po studiu psychologie, filozofie, psychiatrie a pedagogiky – jeho hlavní zájmy se již tehdy týkaly dědičné biologie – převzal v roce 1936 vedení „Výzkumného centra pro rasovou hygienu a populační biologii v Říšském zdravotním centru“ (později Rassenhygienische Forschungsstelle: RHF), která do roku 1945 klasifikovala asi 30 000 lidí jako „úplné Cikány“, „smíšené Cikány“ nebo „ne-Cikány“. Ritter prováděl pseudovědecký výzkum Sintů a Romů. Jeho „znalecké posudky“ byly později použity jako podklad pro deportaci Romů a Sintů do koncentračních táborů. Od roku 1941 vedl Ritter také „Kriminálně-biologický ústav bezpečnostní policie při Hlavním úřadu říšské bezpečnosti“, který byl zodpovědný za posuzování, deportace a nucené sterilizace mladých lidí v koncentračních táborech pro mládež Moringen a Uckermark. Po skončení války byl Ritter klasifikován pouze jako „stoupenec“ a v roce 1947 převzal funkci lékařského ředitele „Sociálního úřadu pro duševně a neurologicky nemocné“ (Fürsorgestelle für Gemüts- und Nervenkranke) a oddělení psychiatrie mládeže na městském zdravotním úřadě ve Frankfurtu nad Mohanem; v roce 1948 byl povýšen na vrchního lékařského radu. Přípravné řízení vedené proti němu bylo v roce 1950 zastaveno. O rok později zemřel. Teprve v roce 1980 došlo k vědeckému přehodnocení a kritickému mediálnímu zhodnocení Ritterovy odpovědnosti za nacistického režimu.
Robert Ritter (vpravo) čte ve spisech.
Bundesarchiv, R 165 Foto-244-71 / CC-BY-SA 3.0
Robert Ritter, narozený v roce 1901 v Cáchách, byl nacionálněsocialistický rasový teoretik, který je dnes považován za hlavního strůjce a průkopníka nacistické genocidy Romů a Sintů. Po studiu psychologie, filozofie, psychiatrie a pedagogiky – jeho hlavní zájmy se již tehdy týkaly dědičné biologie – převzal v roce 1936 vedení „Výzkumného centra pro rasovou hygienu a populační biologii v Říšském zdravotním centru“ (později Rassenhygienische Forschungsstelle: RHF), která do roku 1945 klasifikovala asi 30 000 lidí jako „úplné Cikány“, „smíšené Cikány“ nebo „ne-Cikány“. Ritter prováděl pseudovědecký výzkum Sintů a Romů. Jeho „znalecké posudky“ byly později použity jako podklad pro deportaci Romů a Sintů do koncentračních táborů. Od roku 1941 vedl Ritter také „Kriminálně-biologický ústav bezpečnostní policie při Hlavním úřadu říšské bezpečnosti“, který byl zodpovědný za posuzování, deportace a nucené sterilizace mladých lidí v koncentračních táborech pro mládež Moringen a Uckermark. Po skončení války byl Ritter klasifikován pouze jako „stoupenec“ a v roce 1947 převzal funkci lékařského ředitele „Sociálního úřadu pro duševně a neurologicky nemocné“ (Fürsorgestelle für Gemüts- und Nervenkranke) a oddělení psychiatrie mládeže na městském zdravotním úřadě ve Frankfurtu nad Mohanem; v roce 1948 byl povýšen na vrchního lékařského radu. Přípravné řízení vedené proti němu bylo v roce 1950 zastaveno. O rok později zemřel. Teprve v roce 1980 došlo k vědeckému přehodnocení a kritickému mediálnímu zhodnocení Ritterovy odpovědnosti za nacistického režimu.
Robert Ritter (vpravo) čte ve spisech.
Bundesarchiv, R 165 Foto-244-71 / CC-BY-SA 3.0
Výzkumné středisko pro rasovou hygienu a populační biologii Říšského zdravotního úřadu
Na popud Arthura Gutta, vedoucího odboru veřejného zdraví na říšském ministerstvu vnitra, byla v roce 1936 založena „Rassenhygienische und bevölkerungsbiologische Forschungsstelle des Reichsgesundheitsamtes“ (RHF). Na jaře 1936 byl do čela RHF jmenován „rasový výzkumník“ Robert Ritter. Pseudovědecké „rasové“ hodnocení asi 30 000 Sintů a Romů pracovníky RHF vytvořilo podmínky pro nucenou sterilizaci, deportaci a nakonec i vyvraždění mnoha Sintů a Romů. Ti, kteří nechtěli spolupracovat, byli násilím donuceni podstoupit vyšetření. Po válce nebyl žádný ze zaměstnanců RHF za svou činnost právně stíhán.
Eva Justinová z Výzkumného centra rasové biologie Říšského zdravotního úřadu měří hlavu mladého Sinta.
Bundesarchiv, Foto 146-1989-110-31 / CC-BY-SA 3.0
Na popud Arthura Gutta, vedoucího odboru veřejného zdraví na říšském ministerstvu vnitra, byla v roce 1936 založena „Rassenhygienische und bevölkerungsbiologische Forschungsstelle des Reichsgesundheitsamtes“ (RHF). Na jaře 1936 byl do čela RHF jmenován „rasový výzkumník“ Robert Ritter. Pseudovědecké „rasové“ hodnocení asi 30 000 Sintů a Romů pracovníky RHF vytvořilo podmínky pro nucenou sterilizaci, deportaci a nakonec i vyvraždění mnoha Sintů a Romů. Ti, kteří nechtěli spolupracovat, byli násilím donuceni podstoupit vyšetření. Po válce nebyl žádný ze zaměstnanců RHF za svou činnost právně stíhán.
Eva Justinová z Výzkumného centra rasové biologie Říšského zdravotního úřadu měří hlavu mladého Sinta.
Bundesarchiv, Foto 146-1989-110-31 / CC-BY-SA 3.0
Životopis: Eva Justinová
Eva Justinová se narodila v roce 1909 v Drážďanech. S Robertem Ritterem se seznámila v roce 1934 na kurzu pro zdravotní sestry. Když Ritter v roce 1936 převzal vedení RHF, stala se Justinová jeho nejbližší spolupracovnicí a důvěrnicí. Společně prováděli nesčetné rasové experimenty na Sintech a Romech, čímž položili pseudovědecký základ pro nucenou sterilizaci a deportaci Sintů a Romů. Díky vlivným obhájcům získala i přes nedokončené studium v roce 1943 doktorát za práci o osudech cikánských dětí a jejich potomků, kteří byli vychováváni jinak. Justinová nebyla po válce stíhána za svou významnou pseudovědeckou expertní činnost v táboře nucených prací Berlin-Marzahn, ani v koncentračních táborech pro mládež. Eva Justinová, stejně jako Robert Ritter, pracovala na ministerstvu zdravotnictví ve Frankfurtu nad Mohanem až do své smrti v roce 1966.
Eva Justin při měření hlavy
Bundesarchiv, Foto 146-1986-044-08 / neznámý / CC-BY-SA 3.0
Eva Justinová se narodila v roce 1909 v Drážďanech. S Robertem Ritterem se seznámila v roce 1934 na kurzu pro zdravotní sestry. Když Ritter v roce 1936 převzal vedení RHF, stala se Justinová jeho nejbližší spolupracovnicí a důvěrnicí. Společně prováděli nesčetné rasové experimenty na Sintech a Romech, čímž položili pseudovědecký základ pro nucenou sterilizaci a deportaci Sintů a Romů. Díky vlivným obhájcům získala i přes nedokončené studium v roce 1943 doktorát za práci o osudech cikánských dětí a jejich potomků, kteří byli vychováváni jinak. Justinová nebyla po válce stíhána za svou významnou pseudovědeckou expertní činnost v táboře nucených prací Berlin-Marzahn, ani v koncentračních táborech pro mládež. Eva Justinová, stejně jako Robert Ritter, pracovala na ministerstvu zdravotnictví ve Frankfurtu nad Mohanem až do své smrti v roce 1966.
Eva Justin při měření hlavy
Bundesarchiv, Foto 146-1986-044-08 / neznámý / CC-BY-SA 3.0
Říšská akce proti „osobám štítícím se práce“z roku 1938
V dubnu a červnu 1938 bylo v rámci kampaně „Arbeitsscheu Reich“ zatčeno a deportováno do koncentračních táborů asi 10 000 mužů – Židů, Sintů a Romů, žebráků, bezdomovců, prostitutek nebo opilců. Zatčení zde byli označeni černým uhlem jako „asociálové“. Podkladem pro tuto akci byl „výnos o preventivní policejní kontrole kriminality“ vydaný říšským ministrem vnitra 14. prosince 1937, který rozšířil již existující diskriminaci a stigmatizaci Sintů a Romů a od nynějška také stanovil věznění „práce se štítících“, „asociálů“ a „nepatřícím ke komunitě“ v koncentračních táborech.
Během akce "Arbeitsscheu Reich" bylo 6.000 osob deportováno do koncentračního tábora Sachsenhausen.
Bundesarchiv, Foto 183-78612-0002 / autor neznámý / CC-BY-SA 3.0
V dubnu a červnu 1938 bylo v rámci kampaně „Arbeitsscheu Reich“ zatčeno a deportováno do koncentračních táborů asi 10 000 mužů – Židů, Sintů a Romů, žebráků, bezdomovců, prostitutek nebo opilců. Zatčení zde byli označeni černým uhlem jako „asociálové“. Podkladem pro tuto akci byl „výnos o preventivní policejní kontrole kriminality“ vydaný říšským ministrem vnitra 14. prosince 1937, který rozšířil již existující diskriminaci a stigmatizaci Sintů a Romů a od nynějška také stanovil věznění „práce se štítících“, „asociálů“ a „nepatřícím ke komunitě“ v koncentračních táborech.
Během akce "Arbeitsscheu Reich" bylo 6.000 osob deportováno do koncentračního tábora Sachsenhausen.
Bundesarchiv, Foto 183-78612-0002 / autor neznámý / CC-BY-SA 3.0
Konference ve Wannsee
Pod vedením SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha se 20. ledna 1942 sešli vysocí představitelé nacistického režimu na konferenci ve vile u Wannsee v Berlíně. Na programu bylo „konečné řešení židovské otázky“, tedy masové vyvraždění evropských Židů. Obsah schůzky byl zdokumentován Adolfem Eichmannem, který z ní pořídil zápis. V době konference ve Wannsee bylo vyvražďování Židů již dávno v plném proudu.
Dům, ve kterém se konala Konference v Berlin-Wannsee
Licence: Free Art Licence
© A. Savin, 2014
Pod vedením SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha se 20. ledna 1942 sešli vysocí představitelé nacistického režimu na konferenci ve vile u Wannsee v Berlíně. Na programu bylo „konečné řešení židovské otázky“, tedy masové vyvraždění evropských Židů. Obsah schůzky byl zdokumentován Adolfem Eichmannem, který z ní pořídil zápis. V době konference ve Wannsee bylo vyvražďování Židů již dávno v plném proudu.
Dům, ve kterém se konala Konference v Berlin-Wannsee
Licence: Free Art Licence
© A. Savin, 2014
„Osvětimský dekret“ z roku 1942
„Osvětimský dekret“ je nedochovaný rozkaz říšského vůdce SS Heinricha Himmlera z 16. prosince 1942, který nařizuje deportaci Sintů a Romů žijících v Říši a na okupovaných územích do Osvětimi-Březinky. Oddělení kriminálního vyšetřování dostala pokyn vypracovat seznamy deportovaných osob. Z deportace byli vyňati pouze Sintové a Romové, kteří byli klasifikováni jako „čistokrevní“ nebo byli považováni za „důležité pro válečné úsilí“. Do roku 1944 bylo do Osvětimi-Březinky deportováno 12 000 německých Sintů a Romů. Z Protektorátu Čechy a Morava pocházelo asi 4500 Sintů a Romů. Násilné věznění v „cikánském táboře“ v Osvětimi-Březince přežilo jen asi deset procent internovaných. Z nuceného tábora Berlin-Marzahn byli Sintové a Romové nejprve převezeni na policejní ředitelství (Rote Burg) na Alexanderplatz. Poté museli na dnešním nádraží Ostbahnhof přestoupit na vlak, který je odvezl do Osvětimi. Ze 186 deportovaných z tábora nucených prací Marzahn přežilo pouze sedm Romů a Sintů.
Polský vězeň Jan Liwacz na protest nepozorovaně vykoval písmeno "B" vzhůru nohama.
CC-BY-SA 3.0
Autor ©Dnalor_01, Wikimedia Commons
Životopis: Heinrich Himmler
Heinrich Himmler se narodil v roce 1900 v Mnichově. V roce 1923 vstoupil do NSDAP a v listopadu se zúčastnil Hitlerova puče. Ve 20. letech 20. století zastával tento vystudovaný agronom řadu stranických funkcí. V roce 1929 ho Hitler jmenoval říšským vůdcem SS (Schutzstaffel), kterou považoval za elitní jednotku. V roce 1933 nechal jako policejní ředitel v Mnichově postavit koncentrační tábor Dachau. V roce 1934, rok po nástupu nacistů k moci, byl Himmler jako říšský vůdce SS přímo podřízen Hitlerovi a od roku 1936 byl jako „šéf německé policie“ zodpovědný za koncentrační tábory. Na začátku druhé světové války byl Himmler jmenován „říšským komisařem pro konsolidaci německé národnosti“ a byl tak zodpovědný za politiku přesídlování a germanizace na okupovaných územích. Byl zodpovědný za organizaci a provádění vražd evropských Židů, jakož i za vylučování, internaci, deportace a zabíjení Romů a Sintů. V roce 1943 byl Himmler jmenován říšským ministrem vnitra a v červenci 1944, po neúspěšném atentátu na Hitlera, byl jmenován velitelem záložní armády a náčelníkem armádního vybavení. Po nabídce částečné kapitulace západním spojencům Hitler v dubnu 1945 odvolal Himmlera ze všech funkcí. Himmler se pokusil uprchnout pod falešným jménem, padl do britského zajetí, aniž by byl poznán, a 23. května 1945 spáchal sebevraždu poté, co byl objeven v internačním táboře poblíž Lüneburgu.
Heinrich Himmler
Bundesarchiv, Foto 183-S72707 / CC-BY-SA 3.0
© Friedrich Franz Bauer, 1942
„Osvětimský dekret“ je nedochovaný rozkaz říšského vůdce SS Heinricha Himmlera z 16. prosince 1942, který nařizuje deportaci Sintů a Romů žijících v Říši a na okupovaných územích do Osvětimi-Březinky. Oddělení kriminálního vyšetřování dostala pokyn vypracovat seznamy deportovaných osob. Z deportace byli vyňati pouze Sintové a Romové, kteří byli klasifikováni jako „čistokrevní“ nebo byli považováni za „důležité pro válečné úsilí“. Do roku 1944 bylo do Osvětimi-Březinky deportováno 12 000 německých Sintů a Romů. Z Protektorátu Čechy a Morava pocházelo asi 4500 Sintů a Romů. Násilné věznění v „cikánském táboře“ v Osvětimi-Březince přežilo jen asi deset procent internovaných. Z nuceného tábora Berlin-Marzahn byli Sintové a Romové nejprve převezeni na policejní ředitelství (Rote Burg) na Alexanderplatz. Poté museli na dnešním nádraží Ostbahnhof přestoupit na vlak, který je odvezl do Osvětimi. Ze 186 deportovaných z tábora nucených prací Marzahn přežilo pouze sedm Romů a Sintů.
Polský vězeň Jan Liwacz na protest nepozorovaně vykoval písmeno "B" vzhůru nohama.
CC-BY-SA 3.0
Autor ©Dnalor_01, Wikimedia Commons
Životopis: Heinrich Himmler
Heinrich Himmler se narodil v roce 1900 v Mnichově. V roce 1923 vstoupil do NSDAP a v listopadu se zúčastnil Hitlerova puče. Ve 20. letech 20. století zastával tento vystudovaný agronom řadu stranických funkcí. V roce 1929 ho Hitler jmenoval říšským vůdcem SS (Schutzstaffel), kterou považoval za elitní jednotku. V roce 1933 nechal jako policejní ředitel v Mnichově postavit koncentrační tábor Dachau. V roce 1934, rok po nástupu nacistů k moci, byl Himmler jako říšský vůdce SS přímo podřízen Hitlerovi a od roku 1936 byl jako „šéf německé policie“ zodpovědný za koncentrační tábory. Na začátku druhé světové války byl Himmler jmenován „říšským komisařem pro konsolidaci německé národnosti“ a byl tak zodpovědný za politiku přesídlování a germanizace na okupovaných územích. Byl zodpovědný za organizaci a provádění vražd evropských Židů, jakož i za vylučování, internaci, deportace a zabíjení Romů a Sintů. V roce 1943 byl Himmler jmenován říšským ministrem vnitra a v červenci 1944, po neúspěšném atentátu na Hitlera, byl jmenován velitelem záložní armády a náčelníkem armádního vybavení. Po nabídce částečné kapitulace západním spojencům Hitler v dubnu 1945 odvolal Himmlera ze všech funkcí. Himmler se pokusil uprchnout pod falešným jménem, padl do britského zajetí, aniž by byl poznán, a 23. května 1945 spáchal sebevraždu poté, co byl objeven v internačním táboře poblíž Lüneburgu.
Heinrich Himmler
Bundesarchiv, Foto 183-S72707 / CC-BY-SA 3.0
© Friedrich Franz Bauer, 1942
