Situace Sintů a Romů po druhé světové válce

Po druhé světové válce, od poloviny 50. let, označovala komunistická vláda Romy za sociální skupinu se „zaostalým způsobem života“, kterou je třeba převychovat. Od roku 1958 bylo „tuláctví“ navíc zákonem zakázáno. Od roku 1965 začal komunistický režim cíleně likvidovat romské osady. Násilná asimilace vedla k tomu, že mnozí Romové dnes již nemluví svým vlastním jazykem, romštinou. I dnes jsou Romové v České republice systematicky diskriminováni a sociálně vylučováni. Každé třetí romské dítě navštěvuje speciální školu pro mentálně postižené děti, ačkoli není mentálně postižené. Oficiálně jsou Romové v českém politickém jazyce označováni jako „sociálně nepřizpůsobiví občané“. Navzdory některým koncepcím integrace Romů – jako je "Národní akční plán inkluzivního vzdělávání" nebo "Strategie romské integrace" – je v České republice stále rozšířen negativní postoj k této menšině, který je neustále podporován komunální politikou.

Diskriminace Sintů a Romů v Československé republice

Sintové a Romové byli politicky degradováni již dlouho před druhou světovou válkou – různé diskriminace byly zakotveny i v právních předpisech. Například usnesením Senátu ze 14. července 1927 přijala československá vláda zákon 117/1927 Sb „o potulných cikánech a osobách žijících po cikánském způsobu“. Od této chvíle mohli být Romové evidováni úřady prostřednictvím takzvaných „cikánských průkazů totožnosti“ a byly vydávány zákazy pobytu v regionech. Podle odstavce 12 mohli být mladiství a děti mladší 18 let předáni pěstounským rodinám k důstojné úpravě. Po anexi Sudet Německem a vynuceném podpisu „protektorátní smlouvy“ převzal říšský protektor Čech a Moravy Konstantin von Neurath všechna předchozí diskriminační ustanovení vůči Romům a Sintům a v roce 1940 rozšířil nařízení o okamžitou výstavbu několika „cikánských táborů“.

Uznání genocidy Sintů a Romů v Německu

Po celá desetiletí po skončení druhé světové války se genocida Romů a Sintů veřejně nepřipomínala. Ve Spolkové republice, která vznikla v roce 1949, nedošlo ani k právnímu ani morálnímu přehodnocení, ani k materiálnímu odškodnění obětí. Zločinům proti Romům a Sintům byla věnována malá pozornost i v rámci vzniklých pamětních míst. Protože si uvědomovali, že je třeba se vyrovnat s tím, co se Sintům a Romům stalo během nacismu, a uvědomovali si, že stát se s těmito zločiny jen tak nevyrovná a neuzná je jako oběti nacismu, organizovali se bývalí Sintové a Romové, kteří byli za nacismu pronásledovaní  a koncem 70. let založili první organizace německých Sintů a Romů. Jedním z průkopníků těchto hnutí byl Otto Rosenberg, spoluzakladatel organizace Cinti Union Berlin e.V., ze které později  vzniknul Landesverband Deutscher Sinti und Roma Berlin-Brandenburg e.V.. V roce 1982 se jednotlivá regionální sdružení spojila v Ústřední radu německých Sintů a Romů. Na genocidu Sintů a Romů byla veřejnost stále více upozorňována prostřednictvím regionálního politického aktivismu různých samoorganizací a doprovodné činnosti Ústřední rady. V roce 1982 spolková vláda pod vedením Helmuta Schmidta poprvé oficiálně uznala zločiny spáchané na Sintech a Romech za genocidu.Díky soustavné činnosti různých spolků a aktivistů, např. prostřednictvím expozice Dokumentačního a kulturního centra německých Sintů a Romů v Heidelbergu, která byla otevřena v roce 1997, otevřením  Památníku nucených táborů v Berlíně-Marzahn v roce 2011 nebo vybudováním Památníku evropských Sintů a Romů zavražděných za nacismu v Berlíně-Mitte v roce 2012, se genocidě Sintů a Romů v období nacismu postupně dostává větší pozornosti široké veřejnosti.

V roce 1982 tehdejší spolkový kancléř Helmut Schmidt oficiálně uznal nacistickou genocidu Sintů a Romů.

Dokuzentrum Sinti und Roma, veřejně dostupné

... a dnes? Diskriminace Sintů a Romů v České republice

Podobný obrázek se objevuje v České republice i dnes: průzkum o menšinách v České republice, který provedl Sociologický ústav Akademie věd ČR v roce 2015, ukazuje, že vůči Romům stále převládají silné předsudky, které vedou k tomu, že jsou téměř ve všech sledovaných kategoriích hodnoceni zdaleka nejhůře – zcela nezávisle na úrovni vzdělání nebo věku respondentů. 58 % považuje Romy za extrémně líné, 82 % je toho názoru, že nedodržují zákony vůbec nebo téměř vůbec. Zpráva české vlády z roku 2018 zároveň konstatuje, že přibližně 82 % českých Romů je „sociálně vyloučených” a mají velmi špatný přístup ke službám, vzdělání, zdravotní péči a práci.


Romský aktivismus v České republice a boj za rovnoprávnost

Fakt, že je životní situaci mnoha Romů a Sintů dodnes ovlivňována spousty předsudků, probouzí v České Republice hlasy, které nabádají k zamyšlení a aktivním protireakcím. V současné době vede kampaň za zájmy Romů několik organizací. Zpravodajský portál Romea nabízí komplexní informační servis v češtině a angličtině a provozuje vlastní televizní kanál. Kromě toho mohou romští studenti požádat o stipendium. Naproti tomu organizace In IUSTITIA, složená z právníků a sociálních pracovníků, aktivně zasahuje proti násilným trestným činům nebo trestným činům z nenávisti. Občanské sdružení Romodrom nabízí podporu v mnoha životních situacích, včetně resocializačních programů a odborného sociálního poradenství. Občanská společnost podporuje politické projekty, jako je zaměstnávání pedagogických pracovníků za účelem podpory žáků a studentů v jejich každodenním životě. Organizace hájící práva žen se rovněž kriticky staví k silné diskriminaci a aktivně vystupují proti genderově motivovanému násilí. V Praze vyvolal pozitivní rozruch mimo jiné mezinárodní festival romské kultury "Khamoro". Výstavy, divadelní představení a koncerty o nacionálněsocialistické genocidě Sintů a Romů nyní rovněž podporují vzdělávací činnost a přispívají k tomu, aby se historie a osudy Sintů a Romů společně připomínaly a přenášely dál. Významnou roli zde hraje Muzeum romské kultury v Brně, které v roce 1991 založili romští aktivisté a historici.