Emilie Danielová Kapitel 2

Nucený tábor v Hodoníně u Kunštátu

Základní kámen ke vzniku koncentračního tábora v Hodoníně u Kunštátu, který se nacházel asi 50 km severně od Brna, položila československá vláda již počátkem března 1939, krátce před zřízením německého Protektorátu Čechy a Morava. Tábor měl sloužit k internaci mužů, kteří se „báli práce“, včetně „potulných Cikánů“. Systematické pronásledování a masové věznění Romů však začalo až po německé okupaci a vzniku protektorátu 15. března 1939. Poté, co protektorátní vláda v létě 1942 vydala „vyhlášku o potírání cikánství“, bylo mnoho Romů uvězněno, mimo jiné i v hodonínském táboře. Od té doby byl oficiálně prohlášen za „cikánský tábor“, dříve internovaní vězni, kteří nepatřili k Romům, byli propuštěni. Během války prošlo táborem více než 1300 vězňů. 194 z nich zemřelo na nemoci nebo podvýživu v souvislosti s těžkou nucenou prací. Jsou doloženy celkem dvě hromadné deportace. 7. prosince 1942 bylo do Osvětimi deportováno 46 mužů a 29 žen, kteří byli předtím zařazeni do kategorie „asociální“. Druhá deportace 749 vězňů do Osvětimi se uskutečnila v noci z 21. na 22. srpna 1943. Několik zbývajících vězňů bylo deportováno do Osvětimi v lednu 1944.

Pohled na "cikánský tábor" Hodonín u Kunštátu

© Muzeum romské kultury

„Osvětimský dekret“ z roku 1942

„Osvětimský dekret“ je nedochovaný rozkaz říšského vůdce SS Heinricha Himmlera z 16. prosince 1942, který nařizuje deportaci Sintů a Romů žijících v Říši a na okupovaných územích do Osvětimi-Březinky. Oddělení kriminálního vyšetřování dostala pokyn vypracovat seznamy deportovaných osob. Z deportace byli vyňati pouze Sintové a Romové, kteří byli klasifikováni jako „čistokrevní“ nebo byli považováni za „důležité pro válečné úsilí“. Do roku 1944 bylo do Osvětimi-Březinky deportováno 12 000 německých Sintů a Romů. Z Protektorátu Čechy a Morava pocházelo asi 4500 Sintů a Romů. Násilné věznění v „cikánském táboře“ v Osvětimi-Březince přežilo jen asi deset procent internovaných. Z nuceného tábora Berlin-Marzahn byli Sintové a Romové nejprve převezeni na policejní ředitelství (Rote Burg) na Alexanderplatz. Poté museli na dnešním nádraží Ostbahnhof přestoupit na vlak, který je odvezl do Osvětimi. Ze 186 deportovaných z tábora nucených prací Marzahn přežilo pouze sedm Romů a Sintů.

Polský vězeň Jan Liwacz na protest nepozorovaně vykoval písmeno "B" vzhůru nohama.

Licence: CC-BY-SA 3.0
Autor ©Dnalor_01, Wikimedia Commons

Životopis: Heinrich Himmler

Heinrich Himmler se narodil v roce 1900 v Mnichově. V roce 1923 vstoupil do NSDAP a v listopadu se zúčastnil Hitlerova puče. Ve 20. letech 20. století zastával tento vystudovaný agronom řadu stranických funkcí. V roce 1929 ho Hitler jmenoval říšským vůdcem SS (Schutzstaffel), kterou považoval za elitní jednotku. V roce 1933 nechal jako policejní ředitel v Mnichově postavit koncentrační tábor Dachau. V roce 1934, rok po nástupu nacistů k moci, byl Himmler jako říšský vůdce SS přímo podřízen Hitlerovi a od roku 1936 byl jako „šéf německé policie“ zodpovědný za koncentrační tábory. Na začátku druhé světové války byl Himmler jmenován „říšským komisařem pro konsolidaci německé národnosti“ a byl tak zodpovědný za politiku přesídlování a germanizace na okupovaných územích. Byl zodpovědný za organizaci a provádění vražd evropských Židů, jakož i za vylučování, internaci, deportace a zabíjení Romů a Sintů. V roce 1943 byl Himmler jmenován říšským ministrem vnitra a v červenci 1944, po neúspěšném atentátu na Hitlera, byl jmenován velitelem záložní armády a náčelníkem armádního vybavení. Po nabídce částečné kapitulace západním spojencům Hitler v dubnu 1945 odvolal Himmlera ze všech funkcí. Himmler se pokusil uprchnout pod falešným jménem, padl do britského zajetí, aniž by byl poznán, a 23. května 1945 spáchal sebevraždu poté, co byl objeven v internačním táboře poblíž Lüneburgu.

Heinrich Himmler

Bundesarchiv, Foto 183-S72707 / CC-BY-SA 3.0
© Friedrich Franz Bauer, 1942

Digital Lines of Life and Death